Tip 6 nejkrásnějších míst světa

Už antičtí filozofové považovali lidskou schopnost vnímání krásy jako jednu ze stěžejních vlastností, která odlišuje člověka od zvířete a přibližuje ho bohům. Moderní věda pak na vzdory poznatkům o vývoji lidské rasy musela dát těmto starověkým mudrcům zapravdu. Výzkumy totiž dokazují, že lidská vlastnost přiřazovat jednotlivým tvarům a jejich kombinacím určitý estetický dojem nemá žádné biologické opodstatnění a v živočišné říši je zcela výjimečná. Vybrali jsme tak těch 6 míst, jejichž krása lidem bere dech a v souladu s antickým učením je povznáší bohům téměř na roveň. Uvidíte do skály vytesané město uprostřed pouště, vodní masu řítící se z vysokých útesů hluboko v džungli, zeď vinoucí se kopcovitou krajinou kam jen oko dohlédne, řeku, která se zaryla do tvrdého kamene jako ostrá dýka, velkolepý palác jako vystřižený z Pohádek tisíce a jedné noci a město tyčící se nad mraky jako bájný Olymp.

Velká čínská zeď

Tato stavba se doslova vymyká veškerému lidskému chápání. Číňané ji přezdívají hřbet draka a je symbolem vyspělosti moci a hrdosti staré ale i nové Číny. Impozantní je především její délka, která je přes 6 tisíc a podle nejnovějších objevů dokonce přes 8 tisíc kilometrů. Při poslechu tohoto údaje je jasné, že něco takového je možné opravdu jenom v Číně. Železná opona se proti tomuto monumentu jeví jen jako chabá napodobenina. Zeď se totiž vine celou severní Čínou od moře přes džungle a poušť Gobi. Jejím účelem bylo chránit přilehlé oblasti před kočovnými nájezdníky, kteří by plenili hraniční oblasti Číny. Stavět obranné zdi bylo v Číně zvykem od nepaměti. A počátky Velké zdi sahají až do hlubokého starověku, do období válčících států, které zdi stavěli proti sobě. V roce 221 př. n. l. mocný panovník Š’-chuang-ti sjednotil Čínu a prohlásil se za císaře. Nařídil zpevnit stávající zdi a stavět i nové. Tentokráte již ne z udusané hlíny, ale z pevných materiálů, které byly v místě k dispozici. Už v této době na zdi pracovaly dokonce miliony dělníků, vojáků a trestanců. Podmínky na stavbě zdi byly otřesné. Zeď se ze strategických důvodů stavěla především na nepřístupných místech, v údolích či na hřebenech hor a většinou jen za použití lidské síly. V menší míře byla používána zvířata či kladkostroje. Nucené práce na zdi byly strašlivým trestem, ale v některých obdobích byli na zeď bráni i obyčejní rolníci. Stavba zdi čínskou ekonomiku velmi zatěžovala a rodiče se báli mít mužské potomky, které by čekal těžký život na zdi. Obtížný osud mužského pokolení je jedna z věcí, které se, jak je vidno, nemění už od starověku. Krom toho se nemůže na mysl nevkrádat otázka, zda by nebylo místo takto komplikované stavby zdi výhodnější nechat kočovné nájezdníky beztrestně loupit. Jelikož stavba zdi se kontinuálně táhne prakticky celou čínskou historií, vypadá to, že s touto otázkou si čínští vládci hlavu příliš nelámali a prostě stavěli. Jak se zdá, ani politika se od starověku příliš neposunula. Nebýt toho, nemohli bychom se však dnes kochat nejdelší stavbou planety, která není, oproti všem pověrám, vidět z měsíce ani oběžné dráhy. Věřte ale, že bohatě stačí pohled z planety země.

Grand Canyon

Je-li Velká zeď vinoucí se celou zemí chloubou Číny, na které pracovali tisíce let miliony lidských rukou, pak Grand Canyon je chloubou Ameriky, která se vine Arizonou a kterou pracně hloubila řeka Colorado dokonce miliony let. Tento přírodní úkaz na světě prakticky nemá obdoby. Kombinace tvrdého kamenitého podloží, častých srážek a nezkrotné řeky dokázala vytvořit velkolepé umělecké dílo. Grand Canyon skutečně vypadá, jako by byl snad vytesán do horniny nějakým obrovským sochařem. Jeho šířka je 500 metrů až 29 kilometrů zatímco délka celých 446 kilometrů. Skalní stěny se tyčí do neskutečné výše až 1600 metrů. Není divu, že Grand Canyon dlouhou dobu představoval nepřekonatelný příkop, který byl opředen mýty a tajemstvím. Prvními Evropany, kteří kaňon objevili, byli španělští conquistadoři. Ti se za pomoci místních indiánů vydali hledat bájná naleziště zlata. Dalo by se říci, že objevením Grand Canyonu poklad opravdu nalezli, ale hroudy zlata by asi viděli raději než srdceryvný západ slunce nad kaňonem. Paradoxní bylo, že svou výpravu museli ukončit kvůli nedostatku vody, která při tom byla tak blízko. Místo, na kterém by do kaňonu mohli sestoupit, se jim však najít nepodařilo. Dno kaňonu tak bylo pro Evropany panenskou půdou až do 18. Století. Tak nepřístupný je tento přírodní úkaz. Od té doby se však stal Grand Canyon přímo rájem turistů dychtících po dobrodružství. Jistá omezení samozřejmě představuje režim pohybu v národním parku, ale přece jen jste v Americe a „každý sám za sebe“ je jedním z hesel, které prakticky tvoří identitu tohoto hrdého národa. Při náročných sestupech je proto potřeba co největší opatrnosti. Na horním okraji tzv. rimu je totiž teplota mnohem nižší než dole v kaňonu. Nejeden turista už tak doplatil na dehydrataci, přehřátí organismu či prostý pád. Jednoznačně nejlepší volbou, jak si užít Grand Canyon v celé jeho vzpurné a divoké kráse, je tak na raftu. V peřejích na Coloradu zažijete nefalšované rodeo, a když pak půjdete unavení spát po náročném dni, západ slunce barvící skály do ruda bude tou nejsladší odměnou.

Machu Picchu

Tento novodobý div světa je snem všech archeologů, hledačů pokladů i milovníků záhad. Velkolepé incké město postavené v sedle mezi dvěma horami si přes podrobné zkoumání drží své tajemství dodnes. Machu Picchu pravděpodobně vzniklo v 15. století, tedy v již v pozdní době incké říše. Její úpadek se rychle blížil na palubách lodí španělských conquistadorů. Nemilosrdní dobyvatelé z Pyrenejského poloostrova se v honbě po zlatu nezastavili téměř před ničím a inckou říši během 16. a 17. století doslova zpustošili. To platí i o slavném centru incké civilizace, slunečním městě Cuzcu. Machu Picchu leží jen 80 kilometrů od této pradávné metropole, a přesto neexistují žádné náznaky, že by sem vkročila noha hispánských kolonizátorů. Naopak, město bylo nalezeno zarostlé džunglí a prakticky netknuté. Dokonce i posvátný sluneční kámen Inků, které Španělé demonstrativně ničili, se zde dochoval bez jediného škrábnutí. Z těchto prapodivných okolností vyvstávají otázky, které nejsou schopni s určitostí zodpovědět ani ti nejuznávanější odborníci na andské kultury. K čemu sloužilo toto těžko přístupné místo a proč ho Inkové dobrovolně opustili? Ve španělských kronikách o tomto místu není jediná zmínka a conquistadoři by jej zcela jistě dobyli, pokud by o něm věděli. Teorií je mnoho. Někteří tvrdí, že se jednalo o odpočinkové místo a útočiště velkého Inky. My bychom patrně použili termín letní sídlo, což je vzhledem k faktu, že v této oblasti od října do dubna probíhá období dešťů celkem trefné. Některé teorie Machu Picchu zase považují kvůli rozlehlým kaskádovitým polím za zemědělskou výzkumnou stanici, zatímco jiné hovoří o posvátném místě založeném na základě planetárního postavení. Vzhledem k tomu, že význam provázkového a uzlového písma Inků kipu nebyl zcela rozluštěn, patrně se o pravém významu Machu Picchu mnoho nového nedozvíme. Stejně tak zůstane ve hvězdách, zda Inkové toto místo opustili kvůli epidemii, válce či přírodním podmínkám. Jisté je však jedno. Díky tomu, že město zůstalo po stovky let skryté před veškerou civilizací, můžeme ho dnes obdivovat my. A věřte, že když se Machu Picchu vynoří z mlhy ve stínu majestátní hory, je co obdivovat.

Viktoriiny vodopády

Tento vodopád, který jeho objevitel David Livingston pojmenoval po královně Viktorii, není ani nejvyšší, ani největší, ale asi právem ten nejznámější na světě. Nikde jinde na světě neuvidíte něco tak šíleného jako tady. Zambezi, jihoafrický veletok, se zde z ničeho nic propadá do 150 metrů hluboké a 120 metrů široké čedičové průrvy, která je přímo kolmá k řece a v hlubinách tak mění její směr o plných 90 stupňů. To vše se samozřejmě neobejde bez řevu tříštící se vody, masy vodní mlhy a všudypřítomné duhy. U Viktoriiných vodopádů jako by duha přímo bydlela. Tento přírodní div leží přesně na hranicích Zimbabwe a Zambie a na rozdíl od jiných vodopádů zde najdete místo, kde si smrt doslova podává ruku se životem. Ďáblovo jezírko leží přímo uprostřed proudů vody, které padají do temných hlubin, a přesto v něm zahlédnete spokojeně se koupající hlavy turistů přímo u samého okraje propasti. Vymlela se zde totiž hlubina, která působí jako studánka a jen přebytečná voda skrze zuby ve skále mizí v nekonečnu. Tento úkaz zde naleznete především od září do prosince, kdy je v Zambezi méně vody, ale vaše bezpečí tu i tak bude záviset na odhadu domorodců, kteří se prý většinou nemýlí. Přístup k jezírku je jen ze zambijské strany, ale ze zimbabwského městečka Victoria Falls můžete dojed vláčkem až na železniční most přes průrvu, ze kterého je nejlepší výhled na celé vodopády. Pokud by ani tyto impozantní zážitky neuhasily vaši žízeň po adrenalinu, můžete se proletět dolů s vodou při stometrovém bungee jumpingu nebo zkusit extrémní rafting v zambezijských peřejích pod vodopádem. Již méně napínavé je pomalé spouštění až ke dnu vodopádu nebo na hlavu padající vodní tříšť na tzv. Knife edge. Romantičtější duše zaujmou především noční plavby proti proudu řeky, kde uvidíte neskutečné množství zvířat, které sem chodí pít. Nic se však nevyrovná sevřenému pocitu v krku při pohledu do propasti plné vodních provazců. A i na cestě domů vás budou ještě dlouho zdravit svým řevem, mlhou a duhou. Přesně podle jejich domorodého názvu „Kouř, který hřmí.“

Tádž Mahal

Nejspíš na světě není větší důkaz lásky a zároveň megalomanie než Tádž Mahál. Tato vrcholná stavba muslimské architektury vznikla z ohromného žalu a zármutku mughalskoho vládce Šáhdžáhána. Ten se již jako princ oženil s mladou Ardžumand Banu Baygam, kterou zařadil do svého rozsáhlého harému. Brzy však zjistil, že již nechce žádnou jinou. Krásná Baygam, které se přezdívalo „perla paláce“ sedávala po jeho boku, radila mu ve státních záležitostech a naplňovala jeho život štěstím. Osm synů a šest dcer povila milovaná žena svému pánovi, ale při posledním porodu nešťastně zemřela. Když vydechla naposledy, Mughal prý zařval tak mocně, že mu během okamžiku zešedivěli všechny vlasy a zapřísahal se, že své ženě vzdá takovou poctu, na kterou se nikdy nezapomene. Po dvouletém smutku, kdy byly v království zakázány veškeré radovánky, začala stavba mauzolea, které mělo svou krásou připomínat pozemskou nádheru Mughalovy ženy. Zavolal proto architekty z celého světa, z Persie, Turecka a dokonce i Benátek a Francie. Ti navrhli stavbu z bílého mramoru uprostřed zahrad vykládanou černým mramorem a polodrahokamy. Mughal byl nadšen. Z 300 kilometrů vzdálených lomů se dovážel mramor a 20 000 dělníků na stavbě pracovalo nepřetržitě celých dvacet let. Výsledek byl úchvatný. Uprostřed zahrad plných fontán, teras a vodních kanálů se do výše tyčil zázrak, který byl v roce 2007 po právu zařazen mezi nových sedm divů světa. Bohatě zdobená brána pobitá stříbrnými hřeby značí vstup do ráje. Zde, pod obří kopulí v sarkofágu odpočívá krásná Mughalova manželka i on sám. Původně chtěl pro sebe postavit další mausoleum z mramoru černého. Celé království však bylo náročnými pracemi tak zruinováno, že vlastní syn svrhl mocného Mughala a ujal se vlády. Šáhdžáhán však může odpočívat v pokoji. Svou přísahu dodržel a na krásu jeho ženy při pohledu na Tádž Mahal nejde nikdy zapomenout.

Skalní město Petra

Nechce se věřit, že krásy tohoto města byly před veřejností utajeny stovky let a byly jen tajemstvím místních beduínů. Na druhou stranu, pokud se podíváme, kde Petra leží, nemůžeme se divit vůbec ničemu. Pradávný kmen Nabatejců si vybral místo souběhů tří údolí jako posvátné pohřebiště již v 3. století př. n. l. Jak tento národ bohatl z obchodu s kořením, vonnými mastmi a dalším exkluzivním zbožím, stala se perfektně ukrytá Petra jeho hlavním městem. Údolí uprostřed pouště, do kterého existuje jediný přístup úzkou průrvou ve skalním masivu, zní skoro jako z pohádky, ale je to fakt. Sík, jak je soutěska označována, je kilometr dlouhá a jen 5 metrů široká. V některých místech se dokonce můžete dotknout stěn oběma rukama najednou. Není divu, že město objevil až badatel kalibru Indiana Jonese. Konkrétně šlo o švýcarského cestovatele Ludwiga Burckhardta, který se doslechl o možné existenci města. Nedůvěřivost beduínů však byla nekompromisní. Burckhardt se tak musel naučit arabsky a v přestrojení za Araba absolvoval s beduíny cestu ze Sýrie do Egypta. Svůj prapodivný přízvuk vysvětloval tím, že pochází z Indie. Když pak beduíni chtěli, aby tedy promluvil rodnou hindštinou, spustil na ně vychytralý Evropan švýcarskou němčinou, což beduíny přesvědčilo o tom, že musí opravdu pocházet z nějaké vzdálené, prapodivné země, jako je Indie. Jeho náčrty skalního města pak v Evropě způsobily doslova lavinu. Všichni chtěli vidět bájné ztracené město a věřili, že v hrobkách se nacházejí ztracené poklady. Tak se Petra stala oblíbeným cílem turistů, kterým je doteď. Není divu, mnoho z nich tvrdí, že pohled, který se vyjeví po dlouhé cestě úzkou soutěskou, je něco neopakovatelného. To se před vámi totiž z ničeho nic objeví do skály vytesaná pokladnice zbarvená do ruda či oranžova podle postavení slunce. Petra však není jen z filmů notoricky známá pokladnice Al-Chazneh. Najdete zde i římský amfiteátr, skalní domy, kláštery a chrámy. Můžeme tak děkovat bohu, švýcarskému badateli i Indiana Jonesovi, že město bylo znovu objeveno. Nezbývá, než nasadit klobouk do čela, zapráskat bičem a vyrazit.