Společné příjmení historicky a dnes
Příjmení hraje v životě člověka zásadní roli. Jeho užívání bylo povinně zavedeno v historickém kontextu relativně pozdě, až v 18. století, v době vlády Marie Terezie a Josefa II. Mělo za úkol odlišit od sebe příliš mnoho Janů, Karlů, Lojzíků, Teodorů, Adolfů, Alfonsů a Josífků, nevyjímaje jejich žen a dětí.
Ve svém původu měla příjmení význam podle činnosti, kterou člověk vykonával nebo podle vlastností, kterými oplýval. Příjmení často kopírovala i místa původu našich předků, myšleno tím, kde se usadili a kde žili. Specifikem českých příjmení jsou pak názvy vyjadřované slovesem ve tvaru příčestí minulého činného. Člověk s tímto příjmením byl zřejmě tak úzce spjat s činností, která se mu stala osudnou.
Tehdy a dnes
Od roku 1786, kdy byl vydán patent o dědické posloupnosti, se nesmí příjmení bez pádného důvodu měnit. Bylo nařízeno, že jméno bude dědičné a bude užíváno po mužské linii. V praxi to znamenalo, že v den sňatku přijala příjmení snoubence automaticky i jeho nastávající. Vyvdané příjmení bylo užito pro jejich budoucí společné děti.
Dnes je situace různorodější. Snoubenci si mohou vybírat z několika variant, přitom rozhodnutí, jaké příjmení budou užívat, musí učinit svobodným prohlášením na matrice před obřadem. Svou volbu vyplní v dotazníku k uzavření manželství:
- Jsme si vědomi, že při uzavření manželství jsme povinni učinit dohodu o užívání příjmení. Předběžně jsme se dohodli, že:
- a) příjmení jednoho z nás bude příjmením společným
- b) si oba svá příjmení ponecháme a prohlásíme, které z našich příjmení bude příjmením našich společných dětí
- c) příjmení jednoho z nás bude příjmením společným a ten, jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení
Jasná identifikace
Příjmení člověka je jedním ze základních identifikačních znaků, určujících mimo jiné i jeho příslušnost k určité rodině. Pojednává o něm Občanský zákoník v paragrafech § 660 – § 662.
1. varianta
První a nejvíce využívanou možností je zvolit si společné příjmení. Ze zásady rovnosti muže a ženy vyplývá, že jako společné příjmení si mohou manželé zvolit příjmení buď manžela, nebo manželky, nemohou si však zvolit příjmení třetí.
2. varianta
Druhou možností je takzvané neměnné příjmení, což znamená, že si každý ze snoubenců ponechá příjmení dosavadní. Této varianty využívají zejména starší lidé, kteří vstupují do svazku opakovaně nebo lidé, kteří pod svým rodným jménem vybudovali určitou značku.
3. varianta
Třetí možností je takzvané zdvojené příjmení. Snoubenci při sňatečném prohlášení mohou prohlásit, že k společnému příjmení připojuje jeden z manželů své dosavadní příjmení. Většinou se jedná o ženu. Při zdvojování příjmení platí zásada, že více příjmení může mít pouze jeden z manželů a to ten, jehož příjmení nemá být příjmením společným.
4. varianta
Že se ve výčtu možností už docela ztrácíte? Pak je nutné pousmát se nad čtvrtou možností, která nabízí možnost pojmout zdvojené příjmení, které již měl jeden ze snoubenců za svobodna za společné. Nic nebrání tomu, aby snoubenci prohlásili, že se chtějí oba jmenovat zdvojeně.
„Jen tak“ to nejde
Není však možné vybrat si příjmení jen z rozmaru a podle líbivosti. Pro úplnou změnu jména musí existovat pádné důvody. Změna příjmení se povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný důvod.
Zpátky k dívčímu jménu
Pokud vám manželství z jakéhokoliv důvodu nevyšlo a z příjmení po partnerovi se stane jen nechtěná památka, máte šest měsíců od rozvodu na to, abyste matričnímu úřadu oznámili, že se vracíte k příjmení, které jste měli před svatbou. Úředníci vám nebudou dělat žádné problémy a změně vyhoví.
Zvláštní kapitolou, která podléhá přísným pravidlům, je aktuálně módní nepřechylování. Koncovka -ová se v posledních letech dostává do čím dál větší nemilosti. O tom, jak získat příjmení v nepřechýleném, tzn. mužském rodě, a kdo se žádostí uspěje, ale až příště. Téma si po právu zaslouží vlastní kapitolu.