Svatební den očima sestry nevěsty

Láska hory přenáší

Ačkoliv ani já, ani má sestra Katka nejsme pokřtěné, rozhodla se Káťa pro obřad v kostele. Nejdříve jsem si říkala, že je to kvůli jejímu nastávajícímu, protože on pokřtěný byl. A také kvůli tomu, že u nich na vesnici je malebný kostelíček a sňatek na úřadě se jim nezamlouvá.

Až později jsem pochopila, že tady šlo o něco víc. Možná není Káťa věřící v pravém slova smyslu, ale každý tak trochu v něco věříme. Když sem se jí později zeptala „Proč to všechno“, potom co proseděla x měsíců v kostelní lavici a chodila na sezení s knězem a se svým budoucím mužem, dostalo se mi překvapivé odpovědi. Katka mi řekla, že po sňatku v kostele touží, protože jej nelze soudně rozvést. Náš taťka si z ní utahoval, že se vdává maximálně 2-3x za život a ať si to rozmyslí, protože takový sňatek musíte v případě rozchodu nechat anulovat a prohlásit za neplatný. Katka si ale byla jistá tím, co dělá a proč to dělá. Bere se přece z lásky a ne pro strach, že by se nemohla rozvést. Pamatuji se, jak mi to přišlo neskutečně romantické a krásné, na dnešní dobu.

A co já?

Otázkou „A co já?“ rozhodně nemám na mysli, kdy se vdám já. Jsem mladší sestra a nikam nespěchám. Každopádně mě zajímalo, jakou úlohu na té svatbě budu mít. Nikdy jsem na žádné svatbě nebyla. Vzhledem k tomu ale, že jsem nebyla svědkyní, neměla jsem úlohu vlastně žádnou. Jen sedět v kostelní lavici a dojímat se nad sliby budoucích manželů.

Co se týče výzdoby a zařizování různých věcí, tak to se mi také vyhnulo obloukem. Má sestra je akční a vše si zařídila sama. Nechápu dodnes, jak to dokázala, ale dokázala. Hodně se inspirovala na internetu, vyrobila si sama kartičky na focení s nápisy, domluvila si s obsluhou restaurace, kde byla svatební hostina, že si donese vlastní výzdobu (aby celá svatba ladila do požadovaných barev). Co se týče pozvánek, svatebních novin a hudby či videí, tak s tím ji pomáhal taťka, který je na tyto věci šikovný.

Já, jako sestra, jsem byla pouze u zkoušení šatů. Samozřejmě jsem ale byla průběžně oporou na dálku. Zasílala mi různé obrázky, návrhy a nápady a vždy se ptala, co se mi líbí a co ne. Stejně vždy sama moc dobře věděla, co chce a co se jí líbí, nebo ne. Někdy ale člověk potřebuje slyšet, že to co vybral je hezké, nebo naopak poradit a vnést do plánování nový náhled.

A když to přišlo…

Nejvíce jsem to celé, jako sestra, začala ale vnímat až v den „D“. Začalo to předvečerem svatby, kdy jsme ještě se svědkyní na rychlo vyráběly kytičky s mašličkami na špendlík, které druhý den rozdáme svatebčanům. Náramně jsme se u toho bavily, jelikož sestřinou svědkyní byla naše společná kamarádka od dětství. Ženich ten večer přespal u rodičů, jak se sluší a patří, aby se ráno nevěsta mohla v klidu vypravit a nebyla viděna ve svatebních šatech před obřadem. V ten večer jsme hodně vzpomínaly na dětství, zážitky z puberty a celý náš dosavadní život. Začínala jsem být dojatá, protože mi docházelo, že z mé sestry se již za pár hodin stane „paní“ a nejsme už těmi bláznivými holkami. I když se svatbou, samozřejmě neumírá naše já. Jen jde asi o to škatulkování. Dokud máte vztah, jste mladou slečnou. Jakmile jste provdaná, je z vás paní. Taková ta paní, která je dospělá a má manžela a třeba i děti. Pamatuji se, jak jsem to takto vnímala jako malá holka.

Ráno byl trošku chaos, ale zvládli jsme to nakonec všichni. Katka se rozhodla, že se nalíčí sama a udělala dobře. Vypadala krásně, ale přirozeně. Kdo by se také neuměl v dnešní době namalovat, když se líčíme od 15 let. Ani jedna z nás nejsme zastánkyně toho, že z vás kosmetička ve svatební den udělá sice krásku a váš nastávající zůstane chudák „zvířetem“, ale nejste to vy, tak jak vás zná okolí. Většina kosmetiček totiž neví, v čem se cítíte nejlépe, a i když jim to řeknete, tak vám doporučí jiné líčení a udělají z vás jiného člověka. My jsme se tedy líčily samy. Přípravy proběhly dobře. Jen před kostelem začala panika ohledně těch kytiček, co jsme večer předtím vyráběly. Nemohly jsme je najednou, spolu se svědkyní, najít. Nevadí, svatba přeci může probíhat i bez kytiček pro svatebčany.

Když přivezli moji sestru v bílé limuzíně, všichni už čekali před kostelem, včetně ženicha. Jakoby vše najednou ztichlo a všichni čekali na to, až náš taťka otevře dveře a pomůže sestře z auta ven. V ten okamžik, kdy vysedla, se mi zatajil dech. A nejenom mě. Rozhlédla jsem se kolem – taťka měl slzy v očích, mamka dělala, že jí do oka něco spadlo, ženich to „rozmrkával“ a svatebčané okolo měli úsměvy a dojetí zároveň ve tvářích. Nikdy ale nezapomenu na výraz našeho taťky – jak hrdě ji vedl k oltáři a přitom měl sám slzy na krajíčku. Šlo vidět to, jak je na svou dceru pyšný a zároveň je neskutečně dojatý. Spatřit takto vlastního taťku bylo zvláštní, ale neskutečně dojemné. Najednou si uvědomíte, jak moc vás mají rodiče rádi. Nikdy jindy jsem u něj tento výraz do té doby neviděla, a ani nikdy potom.

Obřad byl velmi dojemný. Náš pan místní kazatel „nepánbíčkoval“, jak to tak v kostele bývá. Samozřejmě, obřad v kostele musí mít trochu duchovní podtext, ale většina z kazatelova proslovu byla na téma láska a rodina. Bylo to vážně krásné a dojemné. Celou dobu jsem si z toho utahovala, ale nakonec to doběhlo i mě. Byla jsem neskutečně dojatá. Neubránila jsem se slzám, když si vyměňovali prstýnky, ani když opakovali své sliby. Kazatel sice zapomněl na polibek, ale o ten si řekli a celý kostel začal tleskat radostí a zároveň se smát. A ruku na srdce, potlesk v kostele není běžný.

„Muziko hraj!“

Po obřadě se jelo do vedlejší vesnice na hostinu. Proběhlo také nějaké focení před kostelem a sestra s manželem se rozloučili a poděkovali těm, kteří přišli, ale nebyli pozváni na hostinu. Když jsme přijeli na svatební hostinu, bylo již vše připravené. Obsluha byla vynikající a čekali jsme jen chviličku, než se všichni usadili a už se podávala polévka. Jako hlavní chod byly americké zapékané brambory a kuřecí plátek s rajčetem a mozzarelou. Sestra myslela také na svou svědkyni a měla pro ni vegetariánskou variaci jídla. S manželem se domluvili, že vynechají tradiční svíčkovou a zvolí moderní menu. Čas, který jsme měli během focení, byl vyplněn volným programem. Tím se rozumí káva po obědě, záchod, cigareta, ale také střídání se na focení a dostali jsme k přečtení svatební noviny. Kdo by se nudil, mohl si přečíst různé zajímavosti o tomto dnu z historie, významy jmen a podobně.

Po focení přišlo na dojemnou část hostiny. Svědkové nahlas přečetli dopisy rodičům, které napsal jak ženich, tak nevěsta. Rodiče, včetně přítomných hostů a mě, brečeli dojetím. Je to jedna z nejkrásnějších částí svatby vůbec. Poděkování za celý život, za vše, co nám bylo dáno a za snahu vychovat z nás dobré lidi. Poté přišlo také na předsvatební video, které pustil taťka a bylo seskládáno z fotek z dětství, až po současnost. Tyto dva body programu byly opravdu emocionální náloží. Obzvlášť pro rodinu, tedy i pro mě, jako pro sestru nevěsty. Všechny ty vzpomínky, zážitky a láska a vědomí toho, že teď už je to na ní a bude v tomto pokračovat ve své rodině, kterou vytvoří spolu se svým manželem. Byla jsem dojatá, ale cítila jsem také hrdost. Nevím proč, ale byla jsem na ni hrdá. Možná za to, že je připravená tvořit tyto hodnoty již sama ve svém životě. Jsou lidé, kteří se berou jen tak, nebo moc mladí a nerozumní. Ale myslím, že pro mou sestru, stejně tak pro mě, svatba znamená opravdovou hodnotu a závazek na celý život. V dobrém i ve zlém. A asi proto jsem cítila tu hrdost.

Po dojemném programu následoval opět volný program. Čtení blahopřání novomanželům, náhled na svatební dary a obcházení hostů. Na svatební hostině bylo maximálně 20 svatebčanů, takže to vše bylo velice v přátelském a úzkém rodinném kruhu. Nikdo tak neměl dojem, že by nestrávil čas s ženichem a nevěstou. Přišlo také na novomanželský tanec a z něj se přešlo v normální klasickou zábavu, kdy všichni tančí, nebo sedí a vykládají si. Bavili jsme se skvěle, včetně pana faráře, který litoval toho, že už musí domů, jinak by mu zmoklo seno.

Nakonec, když už i řidiči odvezli poslední hosty, kteří nepřenocovali na hotelu, začali se bavit spolu s námi. Zábava nám vydržela až do ranních hodin, přestože jsme toho dne brzy ráno vstávali a zažili hodně emočně silných okamžiků, které jsou krásné, ale zároveň se pak člověk cítí vyčerpaně. Nejspíš to ale bylo tou skvělou atmosférou. Kolem druhé hodiny ráno jsme šli všichni spát a ráno nás čekala královská snídaně v restauraci hotelu.

Naprosto vše bylo skvělé a vydařené. A když už se něco nevyvede, jako třeba ty ztracené kytičky pro svatebčany, nebo farářové zapomnění na novomanželský polibek, vezměte to s humorem. Konec konců, vždyť i celý kostel tleskal nadšením a smál se, když se farář rozvzpomněl. A tak to má být. Hlavní je se tomu zasmát a užít si to. Já, jako sestra nevěsty, jsem si to užila. A myslím, že Katka nasadila laťku velmi vysoko. Až se budu vdávat, budu muset k ní pro radu.