Marriage Guide online

Barcelona - Gaudího perla Katalánska

Text: Filip Uhlíř

Barcelona je každoročně cílem milionů turistů a nelze se jim divit. V Barceloně najdete prakticky vše, krásné pláže, moderní vzdušné bulváry, příjemný chládek gotické čtvrti, pohádkové stavby Antonia Gaudího i bohatý kulturní a noční život. Běda však tomu, kdo by se v Barceloně zmínil o tom, že přijel na návštěvu do Španělska. Barcelona je pro její obyvatele především hlavním městem Katalánska a nechcete-li skončit jako náplň do tortilly, je lépe o Španělech v Katalánsku vůbec nemluvit. Ostatně se španělštinou zde pochodíte jen částečně, protože v celém Katalánsku se mluví katalánštinou, která má blíže spíše k italštině či portugalštině než k samotné španělštině. Dominantním náboženstvím v Katalánsku je jednoznačně fotbal. Deset apoštolů vedených božským Lionelem Messim sídlí na bájném Nou Campu, kam je každý týden chodí uctívat až 100 000 pevně věřících. Jejich úhlavním nepřítelem je samozřejmě Real Madrid a bitva mezi těmito fotbalovými giganty je doslova svatou válkou, před kterou by i afgánští mudžahedíni zbledli závistí. Ostatně procházet se po Barceloně s dresem bílého baletu je prý ještě větší adrenalin než slavný úprk před býky v severošpanělské Pamploně.

Historie Barcelony sahá až do dávného starověku. Založena prý byla v období punských válek kartaginským vojevůdcem Hamilcarem Barcou, při jeho výpravě na pyrenejský poloostrov. Jeho syn Hanibal odtud převedl svou armádu i se slony přes do té doby nepřekonatelné Alpy, což překvapilo Římany natolik, že v ohrožení byl samotný Řím i celé impérium. Po porážce Kartaginců se Barcelona stala nevýznamným římským střediskem a své slávy dosáhla teprve ve vrcholném středověku. Jak jinak než šikovným sňatkem. V roce 1137 si barcelonský hrabě Ramón Bereguer IV. vzal za ženu princeznu jménem Petronila (podle neoficiálních pramenů právě na doporučení Marriage guidu), jejíž otec Ramiro byl aragonský král. Ramón tak získal korunu a Barcelona se stala hlavním městem aragonsko-katalánského království, které zabíralo téměř polovinu dnešního Španělska. Od této chvíle zažívá Barcelona nebývalý rozkvět, až do roku 1468, kdy se Ferdinand II. Aragonský oženil s Isabelou I. Kastilskou (od tohoto sňatku se naopak redakce Marriage guidu důrazně distancuje), čímž vzniklo španělské království. Od této svatby začíná postupný úpadek moci i významu Barcelony. Další rozkvět města se tak datuje až do 19. století, do období tzv. barcelonsko-katalánského obrození. Lepší důkaz o tom, že špatně připravená svatba může mít velmi neblahé důsledky, lze jen těžko hledat. Sebevědomé Katalánsko pak vyhlásilo v roce 1931 samostatnou republiku, která byla násilím připojena zpět ke Španělsku po vítězství sil generála Franca při španělské občanské válce. Dnes se Katalánsko těší značné míře autonomie, ale návrhy na odtržení od Španělska stále sílí.

Barcelona - Gaudího perla Katalánska

Katalánsko je totiž nejvyspělejším španělským regionem a krom silného katalánského národního hnutí nechce doplácet na zbytek krizí těžce zmítaného Španělska. Ekonomická síla má kořeny v průmyslovém boomu přelomu 19. a 20. století. V tomto období zde tvořil také architekt, jehož jméno je takřka synonymem Barcelony – Anoni Gaudí. Gaudí se narodil do chudé rodiny kováře, byl často nemocný a byl to průměrný student. Od mládí byl však naprosto fascinován přírodou a vynikal v geometrii. Tato kombinace pak do značné míry předurčila jeho další životní dráhu. Stal se jedním z nejvýznamnějších secesních architektů, který ve svých pracích využíval přírodu jako potřebnou inspiraci. Přesto by byl Gaudí dnes nejspíše jedním ze zapadlých a bezvýznamných architektů, pokud by neoplýval jednou ze zásadních schopností velkých mužů světové historie. Být ve správný čas na správném místě. To se mu povedlo na světové výstavě v Paříži roku 1878, kde jeho atypická vitráž pro barcelonského výrobce rukavic zaujala jednoho z nejbohatších katalánských průmyslníků Eusebiho Güella.

Gaudí měl vize, Güell peníze a cit pro umění. Lépe se snad doplňovat ani nemohli. Když si například Güellův účetní stěžoval na architektovu rozhazovačnost, podíval se flegmatický průmyslník s úsměvem na účet a zeptal se: „Víc toho Gaudí neutratil?“ I díky tomuto přístupu vznikly stavby, které dodnes udivují svoji nekonformní nápaditostí – palác Güell a park Güell. Gaudíhío a Güellovo jméno tak dnes nesmazatelně stojí bok po boku v učebnicích architektury po celém světě, což nejlépe dokazuje, že Güell věděl mnohem lépe než jeho usedlý účetní, co je dobrá investice. Smrt Antoniho Gaudího je už mnohem smutnější příběh. Jako starý pán se při své tradiční cestě do kostela šoural ulicí, když ho náhle srazila projíždějící tramvaj. Štěstěna si nejspíš vybrala zpět svůj dar, protože tentokrát Gaudí ve správný čas, na správném místě rozhodně nebyl. Celá situaci mohl Gaudí ještě zachránit, pokud by na tuto příležitost zvolil správný outfit. I to však geniální architekt osudově podcenil. Umolousaného staříka bez dokladů odvezla zdravotní služba do chudinské nemocnice, kde bez řádné péče druhého dne zemřel. „Obstarožní střih a nevhodná volba materiálů si vybraly svou daň. Doslova tragická pak byla absence jakýchkoli doplňků (včetně dokladů), které jediné mohly celý outfit ještě trochu oživit.,“ zněl komentář dobové módní policie Marriage guidu.

Rozhlédneme-li se však, na rozdíl od Gaudího vstupujícího do vozovky, nad celým architektovým dílem, zjistíme, že proměnil Barcelonu k nepoznání. Největší dominantou celé metropole je jeho vrcholné dílo, katedrála Sagrada Familia, Tomuto veledílu zasvětil silně věřící Gaudí 40 let svého života, ale přesto chrám neviděl za svého života nikdy dokončený. Právě naopak. V roce 1926, kdy zemřel, nebyla dokončena ani třetina stavby a celá katedrála nestojí ani dnes. To je o to větší problém, že Gaudí místo propracovaných nákresů pracoval spíše s bohémsky rozevlátými, uměleckými skicami, které často měnil a práci dělníků korigoval přímo na místě při svých pravidelných obchůzkách. Dokončit stavbu přesně podle jeho návrhů tak nebylo možné, což se značně promítlo do nového průčelí dómu, které postrádá Gaudího smysl pro detail. Gaudí pro chrám plánoval tři monumentální fasády, každou se čtyřmi obrovskými věžemi jednou hlavní věží pro celý chrám. Za jeho života vznikla jen fasáda Zrození a nedávno byla dokončena fasáda Kristova utrpení, která má však velmi daleko od prvních návrhů. Dokončení chrámu je plánováno na rok 2025, i když se množí názory, že celá stavba by již měla být ponechána bez dalších úprav, které narušují Gaudího původní vizi. Podle Gaudího osobního přání má být však katedrála dokončena pouze z dobrovolných darů občanů, což značně komplikuje její dostavbu.

Barcelona - Gaudího perla Katalánska

Při barcelonských toulkách po stopách Gaudího nutně narazíme na známý park Güell, který se vypíná v kopci nad městem a je na něm vidět Barcelona jako na dlani. Pozemky původně koupil průmyslník Güell jako parcely pro zahradní město. Dnes by se řeklo developerský projekt. O bydlení tehdy poměrně vzdálené od města však nebyl zájem, a tak přišel naštěstí na řadu plán B. Güell zadal Gaudímu, aby vytvořil pohádkový park, který by sloužil jako místo duševní i fyzické relaxace občanů města. To Gaudí splnil dokonale. Mozaikové schody a lavičky se slavnou vykládanou ještěrkou, krápníkovité terasy i bujná příroda vytvořily místo takřka snové krásy. Lidé, kteří si odmítli koupit domy v chystaném Güellovu projektu si po procházce po parku s dokonalým výhledem na moře i město patrně doteď trhají vlasy. Dalšími Gaudího legendárními stavbami jsou činžovní domy Casa Battló a Casa Milla. Tyto domy mezi ostatními rozhodně nepřehlédnete. Casa Battló je považována za Gaudího nejsecesnější stavbu. Casa Milá je stavbou jeho vrcholného období, po níž se již plně oddal pouze práci na katedrále. Domu se přezdívá také La Pedrera, tedy kamenolom. V tomto období se totiž mírně odklání od secese a v jeho díle jsou vidět prvky modernismu. Celý rohový dům má připomínat útes léta omývaný mořskou vodou.

Barcelona však není jenom souborem turisticky vděčných Gaudího staveb. Naopak, pokud chcete poznat opravdovou atmosféru Barcelony, musíte bezpodmínečně projít slavným bulvárem La Ramblas. Tato tepna vedoucí na slavné Placa de Catalunya je dnes výkladní skříní Barcelony, na které najdete obchody luxusních světových značek i slavné květinové trhy, které dali této ulici takový věhlas. Právě v okolí této ulice se rozprostírala na přelomu 19. a 20. století chudinská čtvrť, která k sobě svou dekadencí, vizuální vděčností i kurtizánami přitahovala slavné umělce. Málokdo ví, že slavný obraz Pabla Picassa Avignonské slečny je ve skutečnosti inspirován nedalekou ulicí Avinyó a ne jihofrancouzským městem. Básník Guillaume Apollinaire ostatně tento obraz s odkazem na místní kulturu překřtil na Filozofický bordel. Na La Ramblas ostatně při svém pobytu v Barceloně při občanské válce bydlel i spisovatel George Orwell, po kterém je pojmenováno nedaleké náměstí. Tomu však maldí přezdívají spíše Placa Tripi kvůli hojnému prodeji LSD. Doufejme, že Orwell neměl na mysli právě tento produkt, když psal svou knihu Hold Katalánsku. Určitá rozervanost a volný životní styl jakoby v barcelonských barech a kavárnách přetrval dodnes, což nejlépe dokládá přistěhovalecká čtvrť Raval kousek od ulice La Ramblas.

Potřebuje-li se člověk trošku ochladit v poledním slunci, není lepší místo v Barceloně, než úzké chladné uličky gotické čtvrti. V starobylém bludišti plném náměstíček a průchodů se často nevejdou ani tři lidé vedle sebe. Nalézají se zde také gotické kostely sv. Filipa di Neri, Santa María del Mar barcelonská katedrála. Najdete zde také Picassovo muzeum, jehož návštěva je skoro povinností. Ještě do nedávna bylo podobným nezbytným zážitkem navštívit koridu v býčí aréně Plaza de Toros Monumental. Sehnat lístky byl ovšem téměř nadlidský úkol a od roku 2012 je ve Španělsku korida zakázaná. Spravit chuť si tak můžete aspoň na slavném Camp Nou, kde hraje každý týdem slavná FC Barcelona s Lionelem Messim. A pokud se vám nepoštěstí ani to, můžete zamířit na jednu z mnoha blízkých pláží, které jsou i přes blízkost dvoumilionové metropole obdivuhodně čisté. Olé!