Marriage Guide online

Florencie - srdce renesance

Text: Filip Uhlíř

Vždycky jsem obdivoval Itálii. Itálie je pro mě doslova země zaslíbená. V Itálii totiž najdete naprosto všechno, co potřebujete k životu, a přitom ve skvělé kvalitě. Italové mají skvělou kuchyň, módu, sportovní auta i dobrý fotbal. Mají moře, teplé klima, hory, kde se nádherně lyžuje, i vytříbené umění a nádherná města. Proto jezdím do Itálie vždycky rád, ale musím říct, že je zde kraj, kam se vracím vždy ještě raději než kamkoli jinam. Tím krajem je samozřejmě Toskánsko. A je-li Toskánsko doslova perlou Itálie, pak Florencie je nepochybně perlou Toskánska.

Kdo si na svatební cestu nebo dovolenou vybere Toskánsko, stoprocentně neprohloupí. Tedy Mirek Topolánek s Markem Dalíkem by možná o dovolené v Toskánsku hovořili s menším nadšením, ale rozhodně by to nebyla dokonale malebná krajina a srdce renesance, co by jim dělalo vrásky na čele, spíše šlo o politiku. Politika a umění jsou také dvě věci, které jsou nedílně vetkány do historie města, a narazíte na ně doslova na každém florentském rohu. Byl to také místní rodák Niccolo Machiavelli, který se nad uměním politiky do hloubky zamýšlel. Historie města sahá dokonce do hluboké antiky, ale největší rozmach zažívá v období středověku a renesance. Po temných dobách hlubokého středověku, kdy Florencii plenili nájezdníci ze severu, se v obdobích klidu začala postupně zmáhat. Město se stalo významným obchodním centrem a chytře využívalo sporů o moc mezi císařem a papežem. V průběhu 12. století dosáhlo faktické nezávislosti. Město vzkvétalo natolik, že přitáhlo pozornost i bohatého bankéřského rodu Medici, který se rozhodl přestěhovat právě do Florencie. Ta se stala bankovním středem Evropy, srovnatelným s dnešním londýnským City. Bankéři financovali stavby i válečná tažení papežů a králů. Výdělek z půjček však nebylo v souladu s křesťanskou morálkou, což bankéři vykupovali stavbami kostelů i bohatým dotováním umělců i církve. Pokud by se těmito pravidly řídili i čeští politici, patrně by zrovna Praha zažívala kulturní i architektonický rozkvět srovnatelný s Florentskou renesancí. Ti ovšem pochopili pojem dotace v poněkud odlišném duchu.

Florencie - srdce renesance

Každopádně na počátku 14. století měla Florencie 100 tisíc obyvatel, 110 kostelů, 30 špitálů, 40 bank a 200 soukenických dílen a Medicejové ovládli město. 14. Století je ovšem pro Florencii stoletím pohrom. Přišli zničující povodně, hladomor i opravdový mor, který vyhubil téměř polovinu města. Hlubokého sociálního napětí využívá fanatický dominikánský mnich Girolamo Savonarola, který ve svých kázáních kritizuje církev i Mediceje. Jeho vliv je nakonec tak silný, že dojde k vyhnání Medicejů z města a vyhlášení republiky. Jde ovšem o církevní republiku, ve které se pálí údajně „oplzlé“ umění a děti jsou verbováni do řad mravní policie, která má kontrolovat morálku občanů. Hitler se ve florentské historii našel více inspirativních příkladů, než jen Machiavelliho Vladaře. Savanarolův vliv je nakonec i trnem oku papeži Alexandru V., který je jakožto člen rodiny Brogiů proslulý svými intrikami, a napne všechny síly, aby se nepohodlného mnicha zbavil. Ten když měl své učení obhájit ve zkoušce ohněm, trestuhodně zaváhal a po procesu byl odsouzen, jak jinak než k upálení. Tak to dopadá, když někdo není dostatečně zapálený pro své učení. Do čela rady již civilní republiky se brzy dostane jiný významný muž, Niccolo Machiavelli. Po návratu Medicejů k moci je však uvězněn a poslán do vyhnanství. Tam sepisuje svůj nejslavnější spis o povaze ideálního vládnutí a dostane se zpět do přízně vládnoucího rodu. Je úsměvně, že jen těsně před tím, než je rodina Medicejských opět vyhnána a znovunastolena republika. Machiavelliho bychom tak asi jen stěží označili za nadaného prognostika. Druhá florentská republika byla však jen krátkým intermezzem v Medicejské vládě nad městem. Posledním Medicejem byla Anna Maria Ludovice, která zemřela roku 1743, ale ještě před smrtí veškeré rodové sbírky odkázala městu. Město se těmito sbírkami chlubí dodnes, a řeknete-li Florenťanovi jméno Medici, s bázlivou úctou pokývá hlavou na znamení respektu.

Florencie - srdce renesance

Druhou historickou stránkou města je samozřejmě nepřeberné množství památek umění a kultury obecně. Do čtyřsettisícového města každoročně přijede až 6 milionů turistů, kteří samozřejmě prahnou spatřit veškeré pamětihodnosti města. To však často není pod časovým tlakem v lidských silách a florentský psychiatr Andrea Caneschi dokonce tvrdí, že se jedná o takzvaný florentský syndrom, jinak podle prvního pacienta z 19. století známý pod jménem Stendhalův. V záplavě památek a uměleckých skvostů se mnohým návštěvníkům začne zrychlovat tep, silně se rozbuší srdce, začne se točit hlava a mnozí z nich dokonce omdlí. Paradoxem ovšem je, že pokud vás zachvátí tento florentský syndrom, skončíte na klinice, která se nachází v těsném sousedství Florentského dómu a je bohatě zdobená renesančními freskami, sochami i obrazy. Pokud vám ještě lékař oznámí, že ve sklepích této kliniky studoval anatomii samotný Lenoardo da Vinci, není vyloučeno, že se dostaví další silný záchvat. Naštěstí již budete v dobrých rukou italských lékařů. I medicína má totiž v metropoli Toskánska hluboké kořeny. Byl to právě Leonardo da Vinci, který ve Florencii prováděl první vědecké pitvy, takže pokud by se vám nakonec nebezpečně koncentrované množství umění stalo osudným, můžete mít alespoň určitou naději, že vaše tělní schránka nepřijde úplně na zmar. Italové jsou prostě hrdý národ a Florenťané jsou z nich nejhrdější. Je proto typické, že se svými skvosty chlubí i na psychiatrické klinice. Při tom už Sigmund Freud si prý po návštěvě řecké Akropole poznamenal do svého deníku: „Umění dokáže být zničující.“

Florencie - srdce renesance

Takže na památky pozor, zvlášť ve Florencii, ve které se jim prostě nevyhnete. Florencie je kolébkou umění i matkou renesance a humanismu. Stačí si vyjmenovat pár jmen, jejichž osud byl svázaný s právě s Florencií. Právě tady psal Petrarca svoje sonety, právě tady napsal Dante svoji Božskou komedii a právě tady čerpal inspiraci Bocaccio pro svůj Dekameron. To ostatně svědčí o tom, že už tenkrát to ve Florencii pořádně žilo děti z Savanarolovy mravní policie se asi musely pěkně ohánět. A ohánět se také museli i kameníci, jak je zřejmé při pohledu na velkolepý florentský dóm. Dóm Santa Maria del Fiore je vrcholným dílem toskánské gotiky, ale celé dílo na architektonický zázrak povyšuje slavná renesanční kopule. Na její výstavbu byla na počátku 14. století vypsána architektonická soutěž, kterou vyhrál Fillipo Bruneleschi. Ten vycházel z architektonických znalostí starých Římanů a vymyslel systém dvou vzájemně se podpírajících kopulí, vnitřní a vnější. Celá stavba byla postavena bez použití lešení a až do dvacátého století prakticky největší svého druhu. Jen v Římě je průměr kopule chrámu svatého Petra o 60 cm větší a Pantheon o více než metr. Florenťané by však na takovou výtku suše odpověděli, že v Římě musí být vždycky všechno největší a že si tím Římané zcela jistě něco kompenzují. K chrámu patří i slavná Giottova zvonice zdobená sochami od Donatella. Triádu úchvatných sakrálních staveb zakončuje babtisterium San Giovanni. Tato románská osmiboká stavba vyniká překvapivě především svými dveřmi. Do babtisteria vedou tři brány. Tu severní vytvořil Andrea Pisano ještě v Gotickém stylu, ale na jižní bránu již byla vypsána architektonická soutěž, kterou vyhrál Lorenzo Ghiberti. Mimochodem porazil i svého vrstevníka Bruneleschiho. Ghibertiho brána byla ve své době natolik inovativní a neobvyklá ve svém pojetí, že je v roce 1402 mnohými považována jako okamžik zrodu renesance coby uměleckého stylu. Nadšený zadavatel pověřil Ghibertiho i zhotovením poslední východní brány, jež později uchvátila samotného Michelangela natolik, že jí přiřkl jméno Rajská.

Florencie - srdce renesance

Další památky města Florencie jsou téměř bytostně spojeny se jménem Medicejů. Bazilika San Lorenzo, druhý nejvýznamnější kostel ve Florencii sloužila zároveň jako hrobka nejvýznamnějších Medicejů, čemuž odpovídá i to, kdo se na stavbě baziliky podílel. Návrh kostela zhotovil stejně jako Florentský dóm Brunelleschi, čemuž odpovídá i pro něj typická kupole. Vnitřní fasádu a novou sakristii zase navrhl sám Michelangelo. Součástí baziliky je i knihovna, ve které měly být uloženy vzácné spisy a svitky z Medicejské sbírky. Michelangelo od papeže dokonce dostal zakázku na stavbu vnější fasády, stihl však vytvořit pouze její dřevěný model a k vlastní realizaci nikdy nedošlo. Fasáda průčelí baziliky má tak velmi strohý, ničím nezdobený ráz. Kam až sahala zpupnost sebedůvěra Medicejů, dokumentuje záměr doprostřed hlavní lodi umístit samotný Svatý hrob, který měl být buď koupen či ukraden z Jeruzaléma. Nejen Medicejové však dávali na odiv svoje bohatství. Bankéřská rodina Pitti si u Bruneleschiho objednala velkolepý palác, jehož okna měla být velká jako celý vchod do paláce Medici. Je typické, že nedlouho po dostavbě paláce i jeho skvostných zahrad rodina vinou špatných spekulací zkrachovala a celý palác Pitti odkoupili právě Medicejové, kteří jej přijali za svoje rodové sídlo. V pozdější době tu sídlila dokonce italská královská rodina. Palazzo Vecchio zase původně sloužil od středověku jako sídlo vedení města a v období republiky jako sídlo vlády. Nepřekvapí proto, že tento palác byl silně opevněn, aby byl po kontroverzních rozhodnutích chráněn před útoky rozzuřeného lidu. Demokracie má evidentně svoje stinné stránky. Republika každopádně dlouho nevydržela a palác přestavěl jako své sídlo, kdo jiný než Cosimo I. Medici. Palazzo Vecchio také leží na nejspavnějším florentském náměstí Piazza della Signoria, na kterém najdete Neptunovu kašnu, velkou jezdeckou sochu Cosima I. Ale především slavnou sochu Davida od Michelangela. Mcihelangelo dostal zadání na tuto sochu od vedení republiky. Na náměstí byl totiž již dávno přivezen velký kus mramoru a dlouho se nevědělo, co s ním. Michelangelo se tedy pustil do sochání a vytvořil vrcholné dílo renesančního umění. Celou dobu měl na paměti, na jak vysokém podstavci bude David umístěn a dokonale pracoval s perspektivou. Celá socha je koncipována tak, aby vynikla z podhledu. Aby docílil ještě lepšího vizuálního efektu, upravil Michelangelo některé tělesné proporce, i když některé dámy zpětně umělci vyčítají, že ty nejdůležitější proporce vynechal, nebo je nechal trestuhodně bez úpravy. Tak či tak měla jeho práce a úspěch a za své dílo Michelangello dostal celých 900 zlatých dukátů, což je prý víc, než si Leonardo da Vinci vydělal za celý svůj život. Co na plat, Michelangelo byl Florenťan a jejich smysl pro obchod je dodnes známý po celé Itálii.

Florencie - srdce renesance

Dnes je originál sochy uložen ve Florentské Accademii. Dostat se do ní je však přes nekonečné fronty téměř nemožné. Pohled na kopii sochy před Palazzo Vecchiotak mnohdy postačí. Podle front bohužel poznáte i nejslavnější florentskou galerii Uffizi. Mám ostatně silné podezření, že psychiatr Andrea Caneschi při své studii Florentského syndromu trestuhodně zapomněl na fronty v rozpálených městských ulicích, protože mně chytaly mrákoty především z nich a ne z návalu kvalitního umění. A to jsem ještě z frontami na banány zocelené země bývalého východního bloku. Není divu, že na Florentský syndrom jsou prý náchylné především osamělé Američanky. Pokud však vystojíte frontu, zjistíte, že to čekání stálo za to. Umělecké sbírky Medicejů v celé své kráse včetně Botticeliho, Raffaela, Michelangela, benátské školy Tintoretta a Tiziana, i pozdější Vlámští mistři. Zajímavé je i to, že Uffizi původně vzniklo jako sídlo 13 úřadů republiky, Medicejští všakúřady zrušili a z paláce udělali nejstarší galerii umění na světě. Tohoto příkladu bych se rád držel i já a už jsem pár svých kreseb zaslal na finanční úřad, jestli by nezvážili analogický postup. Na odpověď stále čekám, ale daňové přiznání už jsem zbytečně nepodával, změnu očekávám každým dnem. Palácem Ufizzi také prochází slavná chodba Vasariova, kterou nechal zbudovat Cosima I., aby mohl zastřešeným koridorem projít z paláce Vecchio do paláce Pitti na druhém břehu řeky Arno. Jelikož je však palác na druhém břehu řeky, je jasné, že jeden důležitý prvek chybí. Samozřejmě se jedná o proslulý florentský most Ponte Vecchio, který je typický malými zlatnickými krámky a právě koridorem, který jde v jeho nejvyšším patře. Tento most je společně s kopulí dómu, a sochou Davida, tváří Florenice. Nad jeho krásou se za druhé světové války pozastavili dokonce i ustupující jednotky wehrmachtu, které při ústupu před spojenci odpálily všechny mosty přes řeku, ale Ponte Vecchio zůstal nedotknutý.

Z Florencie mě naprosto uchvátila přesto, že vznikala v úplně jiném období, musím říct, že mi něčím vzdáleně připomínala Prahu. Nejsou podle mě totiž na světě krásnější města než Praha a právě Florencie. A nejen to, Pisa, Lucca i Siena jsou od Florencie, co by kamenem dohodil. Stejně tak blízko je i moře, což dělá z Toskánska prostě ideální místo, kam v létě vyjet. Jen mějte na paměti, že Florencie je uměním i památkami doslova nabitá a Florentský syndrom hrozí doslova na každém rohu. Inspirujete se proto od místních, dejte si občas siestu a vychutnejte si místní vyhlášenou kuchyni. Umění a jídlo si zde ostatně vychutnával i nejslavnější filmový gurmet a znalec umění Hannibal Lecter. Takže jako lepší pozvánku si ještě přát. Hodně štěstí a dobrou chuť.

 
 

Přečtěte si více