Modesto - mezinárodní svatební festival

Rozdíly oproti českým akcím tohoto typu byly patrné hned od první chvíle. Přestože do začátku zbývala ještě téměř čtvrthodina, po chodbě se už táhla fronta nedočkavých návštěvníků. Zatímco ale u nás by na sebe lidé byli pravděpodobně nepříjemní a udělali všechno pro to, aby se dostali o jediné místo dopředu, tady na něco podobného nikdo nepomyslel. Ze všech sálal optimismus a něco jako předbíhání tu absolutně neexistovalo. Celý zástup pak obcházeli pořadatelé a rozdávali slosovatelné registrační karty.

Vyplnit jste museli nejen základní informace, jako jméno a telefon, ale například i částku, kterou hodláte investovat do vaší svatby. A důvod? Pokud byste totiž měli to štěstí a vyhrála právě vaše karta, organizátoři by vám obřad zaplatili. I zde jste mohli pozorovat rozdíl oproti české mentalitě. Zatímco u nás by nejspíše každého hned napadlo, připsat za částku nulu navíc s tím, že ještě zbude na dovolenou, tady nikoho ani nenapadlo svůj rozpočet podvodně navyšovat.

Stání ve frontě zpříjemňovaly například stylistky, které zájemkyním vytvořili krásný make-up, dále se řada vinula i kolem fotostánku nebo pultíku s ochutnávkou minivětrníčků, které mizely tak rychle, že je hostesky ani nestíhaly doplňovat.

Každé čekání ale jednou končí. Pak už jen zbývalo zaplatit 15dolarové vstupné a převzít si dárkovou tašku s pozornostmi od některých vystavovatelů. Nebyly v ní ale jen letáky a reklamní prospekty, jak často bývá zvykem. Přítomné dámy se tak mohly radovat například z pěkných perličkových náušnic.

Už na první pohled bylo jasné, že odlišnost oproti našim veletrhům nezmizela s frontou. Přestože se organizátoři rozhodli akci umístit do kancelářských prostor (stěny byly ovšem probourané, čímž vznikla jedna veliká výstavní plocha), atmosféra byla úžasná. Sál byl slavnostně nasvícený a prostředkem se táhlo pódium s molem. Jakoby té romantiky všude kolem nebylo dost, po místnosti se rozléhal zpěv dívky, která se sama doprovázela na piano. Pro ty, kteří se chtěli na chvíli zaposlouchat, byly pod podiem přichystány židle potažené černými a bílými přehozy – přesně tak, jak to známe ze svateb. Sečteno podtrženo – náladu v sále by asi nejlépe vystihlo slovo „slavnostní“.

Mezi vystavujícími bylo i několik DJů, kteří poněkud netradičně, museli obléknout kvádra. Jelikož ale pianistka stále ještě hrála, nemohli logicky pouštět ukázky svojí hudby. Prezentovali se tedy pouze katalogem, repertoárem a fotografiemi, které umístili do svých stánků. Další zajímavostí byl fakt, že v této hlavním místnosti nebyl ani jeden salon s dámskými svatebními šaty. Lépe na tom byli i pánové, kteří tu mohli najít alespoň jeden stánek s obleky. Co jiného tu tedy bylo k vidění? Tak především prostřené tabule ukázkami a nápady na originální hostiny. Zvláštností je, že v USA je velmi trendy používat černou barvu, které je u nás spojována spíše s pohřby. Na druhou stranu – černá vždy byla, je a bude elegantní, takže jde spíše o zvyk a netradičnost v našich zeměpisných šířkách.

Dále jste tu mohli narazit na cukrářské výrobky, čokoládové fontány s ovocem i svatební dorty, které bylo možno dokonce ochutnat. Nesměly samozřejmě chybět ani v Americe velmi populární „cupcakes“ – ty by šly přirovnat k našim muffinům. Prezentovali se zde i fotografové, kameramani a floristi, stylistky i několik vystavovatelů se svatebními oznámeními. V tomto směru tedy žádný zásadní rozdíl v porovnání s Českem.

Ve vedlejší (a nutno zmínit, že podstatně menší) kongresové místnosti návštěvníky čekalo patrně největší překvapení. V levé části tohoto menšího sálku bylo umístěno několik stojanů a na nich na ramínkách navěšené dámské svatební a společenské šaty. Ne všechny ale byly nové. Ty bazarové pak na sobě měly pověšenou cedulku s telefonním číslem své bývalé majitelky, která se je teď rozhodla prodat dál.

Poslední konferenční sál byl v jiné části veletrhu než předchozí dva, takže dostat se do něj vyžadovalo chvilku hledání. Ale minout ho opravdu nešlo. Jeho dveře byly dokořán otevřené a bylo jimi vidět přímo do velikého sálu. Dominovala mu prostřená svatební tabule pro asi 100 až 120 lidí. Jednalo se de facto o prezentaci hotelu, ve kterém se veletrh konal a zřejmě tak chtěli budoucí manžele přesvědčit, aby hostinu uspořádali právě u nich. Celkový dojem trochu kazil koberec, který až příliš ladil se židlemi, což působilo obyčejně a nevýrazně. Lepší variantou by bylo například ozdobit židle zlatými přehozy a dodat tak místu slavnostnější atmosféru.

To ovšem byla jen nepatrná vada na kráse. Na celém veletrhu pak bylo příjemné především odlišné pojetí v porovnání s českými akcemi tohoto typu, a když připočtete fakt, že všichni vystavovatelé byli milí, pozorní a ochotní s čímkoli poradit, nelze, než akci hodnotit jednoznačně kladně.