Deník nevěsty - seznámení a žádost o ruku - díl 1

Jmenuju se Lucka, je mi 27 a jsem tak trochu plašan, extrovert i introvert zároveň. Od mala spíš rodinný typ se zálibou v černém humoru, tanci (sportu celkově), čtení a teď i psaní. Mám hrozný orientační smysl a často zakopávám (všude samá modřina), hodně se směju a ráda soutěžím, nesnáším rozinky i paprikové lusky a špatné vlastnosti nepovím.

Můj snoubenec je Vláďa. Je mu skoro jako mně, je prostě skvělý a jsme spolu už 5 let. Vláďa je kliďas, je společenský, obětavý a rodinné vlohy v sobě odhalil v noci z 13. na 14. září 2008, když mě uviděl na tanečním parketu. Je inteligentní, pracovitý, je optimista a jeho orientační smysl je výborný. Má podobný smysl pro humor jako já a je ještě soutěživější. Hraje fotbal, nesnáší houby a některé ryby.

Jak to všechno začalo

Tak trochu klasika. Potkali jsme se na diskotéce v Misch Maschi, což už samo o sobě něco vypovídá (existuje ten klub vůbec ještě?). Já, slušňačka, co si po bolavém rozchodu potřebovala trochu pročistit hlavu s partou kamarádek. Jen pro info – pročištění hlavy pro mě znamená jen tancování do rána mixnuté s popíjením vody, případně koly. Asi jsme vysílaly špatné signály anebo spíš s přibývající hladinkou alkoholu klučičí kuráž rostla a rozlišovací schopnosti ochabovaly, každopádně odmítání kluků na sebe nenechalo dlouho čekat.

To bylo poprvé, co mě Vláďa oslovil (sobota před půlnocí u baru). Moc si nepamatuju, co přesně říkal, vím jen, že se strašně divil, že piju jen vodu. Taktním způsobem jsem ho poslala pryč. Vláďa sice fešák byl, ale ne můj typ. Na románky nebyl vhodný čas ani chuť. Nemluvě o tom, že sotva stál na nohou a očividně si byl sám sebou až moc jistý.

Podruhé jsem ho potkala, když jsem řádila na parketu a on ke mně svým osobitým stylem „natančil“. Chvilku mi to připadalo vtipné, ale když pak na vás přepadává o 20 kilo těžší tvor, nezachrání ho ani jeho pomněnkové oči. Většinu holek navíc neoslní věty typu: „Víš, že máš hrozně krásný oči?“ nebo „Víš, že tě teď potkalo největší štěstí v životě?“. Za chvíli jsem mu tedy dobrosrdečně poradila, ať se jde seznámit jinam. Chvilku ještě odolával, ale nakonec ho kluci přemluvili k odchodu (myslím, že mě v duchu častovali „hanlivými“ výrazy a pravděpodobně jsem byla „za fiflenu“ – možná oprávněně). Pak se ale projevila vrtkavá dívčí povaha a hlavně moje ješitnost!

Po chvíli jsem šla totiž z oldies části na „modernu“ a koho tam nevidím. Ano, „můj balič“ mě vzal za slovo a šel ukecávat jinou slečnu. Nakonec to její telefonní číslo opravdu dostal! V tu chvíli jakoby ucítil můj ironický pohled a otočil se. Zakoulela jsem očima v sloup a odešla. Byl to trotl! Přesto jsem mu chtěla „ukázat“(doteď tomu nerozumím, neměla jsem o něj zájem, prostě jen ta pýcha). Ani ne po 3 minutách mého velmi snaživého tance zapomněl na svůj nový objev a byl u mě, poklekl a řekl, že jsem ta pravá a chce si mě vzít. Kromě toho, že můj záměr zřejmě prokoukl, tak mi bylo hloupé znovu ho odmítat. Zdál se mi v tu chvíli snad i roztomilý (takový bláboly holku po rozchodu chtě nechtě rozesmějí a odrovnají). Strávili jsme spolu zbytek večera (pak už pil jen vodu), kdy jsem se smíchem odolávala jeho pokusům o „diskotékové něžnosti“. Myslela jsem, že už ho neuvidím, což bych bez větší újmy přežila, kdyby mu moje kamarádka potají nedala moje číslo… Rande jsme měli hned druhý den (píše opravdu pěkné zprávy).

Na závěr drobné poznatky z našeho seznámení:

1) nenechte se hned „ocicmávat“ (pokud zrovna nehledáte povyražení a úlet)

2) ženská ješitnost není pouze špatná vlastnost (může vám nevědomky pomoci najít protějšek)

3) i z „namyšleného baliče“ se občas vyklube normální kluk

4) važte si svých kamarádů a kamarádek

5) nikdy nevíte, kdy se váš pan božský objeví (načasování našeho seznámení mělo k ideálu hodně daleko).

Jak to všechno pokračovalo…

Když mě Vláďa o 5 let později jednu zářijovou neděli požádal při žehlení o ruku, nebylo to splnění mého nejtajnějšího snu. Za prvé mě docela bolelo v krku a za druhé jsem o svatbě nikdy příliš nepřemýšlela. V mojí hlavě se toto téma nacházelo v přihrádce „možná někdy v budoucnu “ a za tím jsem si také pevně stála při našich vášnivých debatách s přáteli. Ti můj názor, že by svatba měla přijít až s dětmi, úplně nesdíleli. Moje nepříliš romantická odpověď: „Myslela jsem, že máme jiné plány,“ tak asi nikoho nepřekvapí. Poté ale přišla radost a nechyběly ani slzy – euforie a možná i strachu z neznámého (+ rozvodovost rok od roku stoupá, ne?). Můj přítel moje obavy nesdílel a naopak byl děsně nadšený, že od teď budu žehlení milovat, což i všude vykládá.

Musím uznat, že naše zasnoubení bylo vskutku originální. Mohl mě klidně požádat den předtím, kdy jsme slavili 5. výročí, ale neudělal to. Vymyslel si to po svém a já jsem za to ráda. Velkolepé naaranžované zásnuby nejsou nic pro mě. Není nad to vyslechnout si žádost po ránu, nenalíčená, v pyžamu s rozcuchanými vlasy a žehličkou v ruce!

A teď zpátky ke svatbě. Brr.

Nechápejte mě špatně, svatby jsou strašně pěkná věc, sama na nich vždycky pobrekávám, ale na druhou stranu mi celý ten ceremoniál a slovo manželství přijdou trochu moc vážné a svazující. Navíc pouhá představa organizace svatby mi nahání husí kůži.

Patříte-li tedy k těm šťastným budoucím nevěstám, které si svůj den prozíravě naplánovaly roky předem, máte můj velký obdiv. Ale právě vám budou pravděpodobně tyto řádky připadat úsměvné a trochu zbytečné. Pokud však v této oblasti tápete stejně jako já, ráda se s vámi podělím o svoje první dojmy, krůčky, zádrhele a snad i úspěchy. Podotýkám, že když tento „deník“ začínám psát, nacházím se teprve na začátku: 8 dní od zasnoubení a 8 měsíců do svatby.

Pokračovat na 2 díl - Deník nevěsty - reakce rodiny a přátel